Poslepu do Benátek (V. Polášek)

text Zobrazit video

Trochu o mně

Ahoj všichni. Jmenuji se Vojta Polášek, je mi 26 a studuji bezpečnost informačních technologií na Masarykově univerzitě. Od malička jsem měl zrakové postižení, v pubertě jsem o zrak postupně téměř úplně přišel. Moc se s tím ale netrápím, jsou horší věci na světě. Tak teď když znáte základní fakta, rád bych se dostal k tomu hlavnímu.

Jak to začalo

Rád zkouším nové věci a testuji (přiměřeně) své limity a hranice. Někdy na přelomu let 2016 a 2017 mi do schránky dorazil mail od profesora Matyáše z mého oboru se seznamem několika zahraničních univerzit. Tyto univerzity nám doporučoval pro zahraniční studia, protože se věnují mimo jiné i počítačové bezpečnosti. Už delší dobu jsem přemýšlel o tom, že bych vyjel na nějaký zahraniční pobyt, a tohle byl signál k tomu, abych se do toho pustil. Mezi univerzitami figurovala města jako Luxembourg, Radboud, Konstanz a také Benátky. Rozhodl jsem se pro Benátky z několika důvodů. Jednak se mi italština líbí a vždycky jsem se trochu toužil ji naučit, jen k tomu nebyl správný důvod. No a co by to bylo za Erasmus, kdyby tam nebylo moře?

Požádal jsem o nominaci a prošel úvodním papírováním. Protože jsme věděli, že zajistit pro mě podmínky na zahraniční univerzitě nemusí být jednoduché, začali jsme s univerzitou Ca’ Foscari komunikovat již na jaře roku 2017. Postupem času se ukázaly dvě věci; jednoduché to opravdu nebylo a začínat dříve bylo naprosto zbytečné. Nebudu vás unavovat popisem složitých jednání s příslušnými místy na univerzitě, čekáním na odpovědi, urgováním, čekáním, telefonováním, čekáním… atd. Zkrátka a dobře, někdy v listopadu se zrodil následující plán:

  1. Do Benátek pojedu.

  2. Odjede tam se mnou také Jitka Graclíková ze Střediska Teiresiás při Masarykově univerzitě, která mi pomůže během maximálně dvou týdnů seznámit se s nejdůležitějšími trasami ve městě.

  3. Potřebné studijní materiály k předmětům mi pracovníci Střediska Teiresiás přizpůsobí tak, abych je mohl plnohodnotně využívat (popisy obrázků, matematických rovnic, vzorců…)

  4. Všichni to zvládneme.

A tak se taky stalo.

Přípravy

Nechci se tu tím dlouze zabývat, jen bych se rád pozastavil u jedné položky a tou je ubytování. Sehnat ubytování v Benátkách, řeknu vám, je celkem věda. Univerzita mi sice nabídla koleje, ale ty jsem zavrhl rovnou. Nebudu se přece ve svém věku někde s někým mačkat a nechat si krást jídlo z ledničky. Navíc podle Googlu by to bylo daleko do školy a dokonce tam ani neměli pořádný internet. Neexistuje. Jak šeredně jsem se mýlil, ale nechci předbíhat.

Už od konce listopadu jsem obepisoval majitele bytů, kteří měli dohodu s univerzitou. Marně. Sledoval jsem několik skupin na Facebooku, které byly zřízeny právě k tomuto účelu. Marně. Podle zveřejněných inzerátů a odpovědí na mé dotazy v Benátkách bydlí samé holky, které mají v bytě smlouvu alespoň na půl roku, nejlépe na rok. Aspoň se mám na co těšit. Nicméně bydlení jsem stále neměl. Postupem času se do hledání zapojilo více lidí, dokonce jsem si díky tomu našel první přátele v Benátkách. Abych to zkrátil, pět dní před odjezdem mi vybouchlo jediné ubytování, které se mi podařilo díky jedné kamarádce z Říma jakžtakž sehnat. Jestli mi šediví vlasy, tak ve čtvrtek a pátek měly teda pořádný důvod, protože tolik času přibitý k Facebooku jsem snad ještě nikdy nestrávil. Ze zoufalství jsem naposledy obeslal i ubytovací kancelář univerzity. Nabídli mi zas ty samé koleje. I tentokrát jsem odmítl. Jenže nikdo mi neřekl, že se na ty koleje můžu zapsat třeba jen na měsíc a během toho si hledat další ubytování. To je třeba se dovědět až těsně před odjezdem, kdy už máte před sebou vidinu spaní na okraji kanálu. Takže jsem provedl svou první zahraniční platbu a zarezervoval si místo v dvoulůžkovém pokoji do konce února. Mezi tím snad najdu něco lepšího. Uf. Balením kufru jsem se uklidňoval při trávení výsledků prezidentských voleb. A pak nastal ten den…

Odjezd aneb jak se stát pašerákem za pár minut

Neděle byla ve znamení slova “poslední”. Poslední snídaně v Česku, poslední dobalování, poslední nákupy, poslední české pivo… Rozloučil jsem se se spolubydlícím a sousedy a pozdě odpoledne se vydal směrem na Hlavní nádraží. Táhl jsem s sebou narvaný kufr a narvanou vodotěsnou brašnu na notebook, kterou jsem pro jistotu zakoupil, člověk nikdy neví. Kousek od svého přechodného bydliště jsem kufrem projel pořádnou hromádkou skleněných střepů. Zanadával jsem si na okolní obyvatele, ale to jsem ještě nevěděl, jaké mi to přinese štěstí.

Na nádraží jsme se potkali s Jitkou a nasedli do vlaku směr Vídeň. Ve Vídni jsme po krátkém hledání a jednom dotazu na informacích nalezli náš vlak Nightjet, který začínal ve Vídni a končil v Benátkách na nádraží Santa Lucia. Nastoupili jsme a našli naše sedadla. V kupé pro šest lidí byl krom nás ještě jeden Rakušan a jeden týpek, který měl poněkud hodně zavazadel a nemohli jsme se s Jíťou shodnout na jeho národnosti. Cesta příjemně ubývala, stejně jako meruňkovice. Někdy k půlnoci rakouský spolucestující vystoupil. Za nedlouho nás oslovil ten zbývající chlápek lámanou němčinou a angličtinou. A to se začaly dít věci.

Vypadlo z něj, že žil už 6 let v Rakousku bez dokladů a bez práce. Kde bral peníze jsme moc nepochopili. Byl na cestě do Itálie, protože kdyby ho našla rakouská policie, poslali by ho zpátky do Afghánistánu, odkud pochází. V Rakousku si mezi tím stihl pořídit dívku a dítě. Poprosil nás, jestli bychom ho pod sedadly neprovezli přes hraniční kontrolu. Nedokázali jsme to v tu chvíli odmítnout. V první chvíli jsme jen mluvili o tom, že tomu vlastně nemůžeme uvěřit. Pak jsme radši začali simulovat spánek, protože náš nový uprchlík se začínal celkem opakovat a navíc u toho vydatně konzumoval pivo. Když nám pak začal ukazovat videa svého dítěte a představovat nás přes telefon své dívce, bylo toho na nás už moc. Uvedli jsme mu falešná jména a pokusili jsme se aspoň trochu prospat. Ne tak zbylý pasažér. Pivo zajedl vydatnou porcí tuňáka, po čemž se jal asi půl hodiny škytat a já se jen modlil, ať všechno zůstane tam, kde má být.

Pak usnul. A usnul dost dobře, protože ho neprobudil ani jeho vlastní budík, který si nastavil. Měl jej vzbudit před tím, než přijedeme do Villachu. Nestalo se tak. Až když jsme se vzbudili my a Jíťa uviděla početnou skupinu policistů na nádraží, uprchlíka jsme vzbudili a ten se v polospánku sesunul pod sedadla. Při tom se mu podařilo rozlít pivo po celém kupé, čímž se nesnesitelný zápach tuňáka ještě zhoršil. Krom toho mám tkaničky od bot impregnované pivem ještě dnes (7. února). Do toho mu začal zvonit mobil, takže mu ho Jitka rychle podala a on si jej položil do toho rozlitého piva.

Hlavou se mi honily různé myšlenky. Co když ho najdou? Co bude pak s námi? Co z toho můžeme mít za problémy? Kdo to vlastně je? Nelhal nám? Nebudu vás napínat, žádní policisté nepřišli. Ani na rakouské, ani na italské straně. Vlastně na italské straně klidně přijít mohli, protože to už si z nich kolega nic nedělal. Jak říkal: "Itália, gud kantry, gud pípl." Tak jo. Dál jsme se jen už modlili, ať už jsme v Benátkách, protože ovzduší v kupé začalo dosahovat konfigurace vzácného plynu. Navíc pivo a telefon našeho kolegy si dali malý souboj a pivo evidentně vyhrálo, takže byl bez telefonu. Půjčil jsem mu svůj, aby mohl zavolat dívce do Rakouska. Mezi tím jsme s Jíťou uvažovali nad zodpovědností afghánských otců. Když nám těsně před tím, než vystoupil, nabídl obrovského jointa, jen jsme mávli rukou a mysleli si svoje.

První den aneb konec dobrý, všechno dobré

Kolem půl desáté, tedy asi s hodinovým zpožděním, jsme vystoupili ve stanici Venezia Mestre. Tam nás čekala Debora, kterou nám naproti poslala univerzita. Byli jsme za ni zpětně moc vděční, protože bez ní bychom po všech předchozích událostech při tom, co nás čekalo, byli zralí tak akorát skočit do nejbližšího kanálu. Který je, mimochodem, od Mestre celkem daleko. Mestre je průmyslová část Benátek, která se nachází na pevnině. A není to zrovna nejreprezentativnější část. Kdyby se kolem nemluvilo italsky, klidně bych si mohl myslet, že jsem někde v Brně nebo Ostravě. Spousta aut, autobusy, tramvaje, spěchající lidi. Budovy, podle popisu Jíťi celkem nehezké. Nastal čas na pár minut odpočinku a nabrání sil nad první italskou kávou. A hned jsme se dověděli něco nového. Pokud si chcete objednat v regionu Veneto to, čemu u nás říkáme espreso, řekněte si o Caffè liscio. Nebo si řekněte o espresso, ale tím pádem jste si právě nalepili na čelo ceduli "turista".

Nasedli jsme do autobusu a vydali se směrem na Piazzale Roma. Toto náměstí je velkým dopravním uzlem. Končí tam většina autobusových linek, které směřují do Benátek. Dál už se musí lodní dopravou, které se tady říká Vaporetto. A to byl kámen úrazu. Nad sítí kanálů se totiž zrovna vznášela slušná mlha. To znamenalo, že polovina linek byla zrušena a v jízdních řádech nastal solidní chaos. Dokonce ani Debora si nebyla jistá, na kterou lodičku a kterým směrem bychom měli nasednout. Cestou se tvářila čím dál nervózněji, což nám na klidu nepřidalo. Ale já osobně jsem byl tou dobou už tak vyčerpaný, že si na tu cestu ani pořádně nevzpomínám. Vybavuji si až situaci, kdy stojím před recepcí a postarší a moc veselý recepční nás hlasitě vítá a podává mi klíč s velkou kovovou visačkou. Nic víc jsem z toho nevyrozuměl, protože mě zasypával rychlou italštinou. Italsky jsem se sice asi čtyři měsíce učil, ale i po mé unavené prosbě “Piu lentamente, per favore” pokračoval stále stejnou rychlostí.

No nic. Konečně jsem se dostal do pokoje, kde jsem mohl odložit své věci. Pokoj je v přízemí kousek od recepce a je bezbariérový. Klasické vybavení - dvě postele, dvě skříně, nějaké stolky a zatím žádný spolubydlící. Mám krásný výhled přímo na kanál, to se mám, že? Koleje se nacházejí na ostrově giudecca, který leží v jižní části Benátek. Na ostrov nevede žádný most, musí se vždycky vaporettem. Oproti Mestre je to obrovský rozdíl. Je tu cítit moře, ostrov je protkaný širšími i užšími nerovně dlážděnými uličkami mezi domy. Je to celkem bludiště a často musím dávat pozor, abych nějakou užší uličku jednoduše neminul. Je tu taky celkem ticho a klid.

Hned jsme se s Jíťou pustili do trasování. To znamená, že jsme procházeli trasu od kolejí na zastávku Vaporetta, hledali možná rizika, vodící linie, správné odbočky atd. Pak jsme se seznámili s Cristianou, která nám ukázala, kde co na kolejích je. Máme tu společenskou místnost s televizí a automaty na kafe a jiné věci, malou kuchyňku, kde se nesmí doopravdy vařit, ve vedlejší budově pak několik placených praček a sušiček. Protože bydlím v přízemí, mám všechno kousek. Jak jsem potkával na kolejích různé lidi, začal jsem opatrně měnit svůj názor. Třeba to tu nebude tak hrozné, zatím jsou všichni usměvaví, ochotní, většina mluví anglicky.

Nevím, čím to bylo, ale nějak se mi vrátila energie a rozhodl jsem se na večer pro malý nákup. Při hledání ubytování jsem se seznámil s jedním Italem, Giacomem, který je z půlky Čech a tak mluví celkem dobře česky. Nabídl se mi, že mi moc rád s čímkoli pomůže. Poprosil jsem jej tedy, jestli by mi nepomohl s nákupem povlečení a prostěradel, která musíme mít na koleji vlastní. I když jsem s Jitkou trasu na zastávku dvakrát procházel, tak jsem ji stihl okamžitě zapomenout a špatně jsem odbočil hned při první příležitosti. V tom z domu vyšla nějaká paní se psem a nabídla mi pomoc. Byla to vlastně moje první “konverzace” v italštině. Konverzace je v uvozovkách, protože jsem toho moc nenamluvil, ale alespoň jsem celkem rozuměl. Giacomova čeština byla na velmi slušné úrovni a koupili jsme všechno, co jsem zatím potřeboval. Cestou zpátky na ostrov Giudecca jsme ale raději přepnuli do angličtiny, přece jen to bylo jistější. Okolo půl osmé jsem upadl do postele a pokoušel se usnout. Nešlo to moc dobře, protože nedaleko od mého pokoje se nachází společenská místnost této budovy kolejí. Ale kolem desáté už byl celkem klid a já se mohl konečně prospat.

Celkově ve mě tento den zanechal velmi pozitivní pocit. Na to, jak jsme se všeho báli to nakonec dopadlo dobře. Mám kde bydlet, lidi jsou tu příjemní, veselí a když můžou, tak pomůžou. V dalších dnech jsem se v těchto myšlenkách jen utvrzoval.

Rozkoukávám se

Momentálně jsem v Benátkách již druhým týdnem. Nebudu tu podrobně popisovat, co se všechno dělo, spíš to jen nastíním. Hned v úterý jsme měli domluvenou schůzku s lidmi z místní Welcome unit, se kterými jsme vyřídili všechny potřebné dokumenty. Hned potom jsme zamířili do místní Disability Office, což velmi vzdáleně připomínalo Středisko Teiresiás. Přidělili nám člověka, který nám ukázal, kde jsou důležité budovy a jak se k nim jde. S Jitkou jsme pak dali dohromady konkrétní trasy, které budu pět měsíců používat.

Celé trasování nám zabralo dva až tři dny, protože mám výuku na několika různých místech. Dvě budovy se nacházejí přímo v Benátkách kousek od sebe. Předměty, které souvisí s informatikou, se ale vyučují v kampusu, který se nachází v Mestre a musí se tam dojíždět autobusem. Někdo by řekl komplikace, já říkám výzva a více příležitostí poznat místní lidi a město. Během prvního týdne jsem se rozhodl, že si už jiné ubytování hledat nebudu. Hned v prvních dnech jsem se seznámil s několika lidmi z různých zemí a všichni byli moc přátelští a příjemní. Začal jsem s nimi také trénovat mou italštinu, která zatím slouží spíš k zjišťování informací než k plnohodnotné konverzaci. Zároveň je na ostrově všechno co potřebuji - obchod, spousta restaurací, menza, pošta, lékárna, drogerie, a hlavně ten výhled na kanál, to se prostě s Mestre nedá srovnávat. Zjistili jsme, že ani vzdálenost ostrova od univerzitních budov není až tak palčivý problém - nejdéle mi trvá cesta do kampusu a to asi 45 minut. Přibližně stejně dlouho jsem dojížděl v Brně do svého posledního zaměstnání, takže nic nového. Jediným problémem zatím zůstává internet, ale pracuji na tom. Navíc hned na protějším břehu se nachází jedna z mnoha univerzitních knihoven. Právě odtud píšu a internet je tu bez problémů.

Jsou tu studenti opravdu z různých koutů světa, namátkou Maroko, Belgie, USA, Jižní Korea, Japonsko, Turecko, Arménie, Írán, Řecko, Německo, Velká Británie, Rusko, Čína… Především studentů z Asie je tu opravdu hodně, protože na univerzitě Ca’ Foscari se vyučují asijské jazyky. Zatím jsem si ale nevšiml, že by taková rozmanitost vytvářela v prostředí kolejí nějaké problémy. Všichni mluví obstojně anglicky, někteří zahraniční studenti taky slušně italsky. V prvních dnech to byl velký zmatek, spousta nových hlasů a nevyslovitelných jmen. Ale postupem času se mezi nimi začínám orientovat. Nerad jsem závislý na pomoci druhých, ale zatím mi tu v některých oblastech nic jiného nezbývá. Jde především o nakupování v místním Coopu nebo o ovládání kolejních praček a sušiček. Ale věřím, že během pár týdnů to začnu zvládat úplně sám.

Kapitola sama pro sebe bude taky cestování vaporetty. Jako mnoho jiných věcí se ale ukázalo, že to není tak hrozné, jak to na první pohled vypadalo. Na zastávce čekává celkem dost lidí a já se vždycky zeptám, jaká linka právě připlouvá. U vstupu stojí člověk, který uvazuje loď a pomáhá lidem nastoupit a vystoupit. Takže už jen stačí počkat, až všichni vystoupí, a prostě jít s davem. Zatím to funguje bezchybně. Navíc si u toho vždycky trochu procvičím italštinu. Podobné je to s autobusy do Mestre. Hlášení zastávek tu vůbec nefunguje a všechny zastávky jsou na znamení. Takže mi nezbývá, než se zeptat řidiče, aby mi dal včas vědět. Zatím jsem neměl možnost tuto strategii vyzkoušet “na ostro”, protože se mnou vždycky někdo jel, ale brzy nastane ta chvíle a já snad nedojedu až na konečnou.

Ke konci týdne jsme už měli všechno natrasováno a tak jsme se s Jitkou trochu vrhli na památky. Navštívili jsme věž kostela na ostrově San Giorgio Maggiore, ze které je krásný výhled na celé Benátky. Prošli jsme si také náměstí San Marco, ale jen tak zběžně, protože kvůli karnevalu se tam zdržuje velké množství lidí. Do té doby jsme vlastně na turisty vůbec nenarazili. Při té příležitosti jsme také viděli první gondoly. Ale jestli se chcete projet, připravte si slušný balík - cca 180 EUR. Nezapomněli jsme ani na most Ponte di Rialto. Ve čtvrti San Polo jsme dokonce našli kluziště s umělým ledem. No a závěrem jsme vyrazili do čtvrti Castello, kde se nachází velký park. Byli to první stromy, které jsme v Benátkách viděli.

několik postřehů závěrem

Není pizza jako pizza. Kvalita se dost liší a člověk musí občas hledat.

Pokud vám Ital říká, že se něco děje obvykle, moc s tím nepočítejte, nejspíš se to neděje vůbec. Konkrétní příklad představuje třeba hlášení zastávek na vaporettech. Obvykle se zastávky hlásí = za ty dva týdny jsem to zažil asi třikrát.

I v Benátkách může být pěkně hnusně. Část prvního týdne tady solidně propršelo a hladina vody se o pěkný kus zvedla, i když některé české servery tvrdily opak. Zároveň starodávné dláždění uliček vytváří krásná místa pro obrovské kaluže, do kterých pravidelně šlapu.

Všechno je tu na vodě. A když všechno, tak všechno. Hasiči, sanitka, taxíky, stěhováci, bagry… všechno jsme tu viděli na různých plovácích nebo lodích. Řeknu vám, stěhovat někam do Benátek třeba klavír musí být fakt nezapomenutelný zážitek.

Nikdo tady nedělá nic, co nemusí. Funguje to hlavně na úřadech a v kancelářích. Krásný příklad představuje třeba Disability Office. Bylo to ještě v době, kdy jsme aktivně sháněli jiné ubytování. Našli jsme potenciální místo v Mestre. Věděli jsme, že ten den se do Mestre vypravíme obhlédnout kampus a tak jsme se zeptali, jestli bychom v rámci toho nemohli zavítat i na adresu toho bytu. Bohužel ne, nejedná se totiž o univerzitní budovu. Máme se s tím obrátit na Welcome unit nebo na našeho Buddy studenta. Takže asi tak.

Italové dokáží chodit včas, alespoň někteří. A dokonce i většina přednášek se opravdu řídí rozvrhem. To ovšem neznamená, že v rozvrhu nemůžou být chyby.

Jízdní řády jsou tady spíše orientační záležitost. Ale možná je to jen díky právě probíhajícímu karnevalu.

Český smysl pro humor není stoprocentně kompatibilní se svými protějšky s jiných zemí… nevím, co k tomu dodat, to se prostě musí zažít. Takže se radši trochu usmívám pořád, co kdyby…

Někteří zahraniční studenti včetně Italů mají bohužel i v 21. století problém s geografií Střední Evropy. Demonstruje to věta jednoho italského studenta: “Česká republika, to je kousek od Ruska, že?”. Nehledě na to, že v informačním systému Ca’ Foscari byste marně hledali českou národnost, najdete tam pouze československou.

Někteří profesoři jsou pro svou výuku ochotni podstoupit ledacos. Demonstruje to první hodina předmětu Intercultural communication, jehož obsah mi i po této hodině zůstává trochu záhadou. Profesorka se nám snažila pustit jedno video. Bohužel jí přestal fungovat zvuk a navíc měla problémy s připojením k internetu. Dokonce ani přivolaná pomoc problém nevyřešila. Troufám si říct, že většina českých profesorů by se v tomto bodě na to vykašlala a pokračovala nějak dál. Ne tak tato odvážná dáma. Rozhodla se, že když neslyšíme video, bude nám číst aspoň titulky. Nestíhala ale tak rychle číst, proto si video vždycky pozastavila. Ale jakmile to udělala, titulky zmizeli. Takže vždycky přečetla pár vět, pak jí to uteklo, vrátila se zpátky, četla to znovu… no prostě připadal jsem si jak ve špatné komedii.

Benátky jsou jedno velké bludiště. Historické centrum Benátek je protkáno kanály a mosty, které přes ně vedou. Nehledejte tu žádné široké ulice, a auta samozřejmě už vůbec ne. Uličky jsou někdy opravdu úzké a často různě propletené a zamotané. Po pár minutách už vám jeden most připadaá jako druhý a na řadu přicházejí google Maps. Bohužel i ty občas selhávají.

Cestou z kolejí musím vždy přejít alespoň přes jeden most. Už první den jsem si říkal, že ty schody jsou nějaké divné, ale připisoval jsem to své únavě. Zeptal jsem se na to giacoma a nemýlil jsem se. Schody na mostech jsou tu trochu delší než obvykle kvůli vozíkům, které se tu používají k přepravě vlastně skoro všeho.

A dál?

V Benátkách budu až do konce června. Zatím jsem tu ze všeho opravdu nadšený a beru to jako velké dobrodružství. Každý den poznávám nové lidi, nové pohledy na věc, nové názory, nové zvyky. A baví mě to. Vše si budu pečlivě zaznamenávat a během několika týdnů bych rád zveřejnil pokračování mého dobrodružství na ostrovech. Takže zatím buona giornata.

Ochlazení

Vítám vás u třetího dílu zápisků z Benátek. Před pár dny tomu byl měsíc, co jsem opustil volbami rozervanou Českou republiku a vypravil se do země, kterou volby pro změnu teprve čekaly, respektive proběhly před pár dny. Za ten měsíc se toho mnoho událo a nadpis tohoto článku to vystihuje. Jednak nám tu teploty spadly pod bod mrazu a na dva dny Benátky přikryla vrstva sněhu. Zároveň ze mě opadla prvotní euforie ze všeho nového a člověk se začal dívat na věci poněkud střízlivěji.

Rozhodně se nechystám pro hysterický návrat domů ani nic podobného. Jen bych chtěl v tomto díle krátce nastínit problémy, které jsou s pobytem nevidomého člověka v cizím městě a cizí zemi spojeny. Jako bonus přidám pár zajímavých a pozitivnějších střípků na závěr.

Není všechno růžové

Po přečtení předchozího dílu by se mohlo zdát, že trávím čas buď školou, spánkem a nebo zábavou s novými přáteli. Ale asi tak před dvěma týdny jsem si procházel obdobím, ve kterém mi do smíchu moc nebylo. V první řadě se udělalo velmi nehezké počasí. To člověka otráví samo o sobě. Přece jen při balení oblečení jsem nepočítal, že budu cesty do školy absolvovat při teplotách pod nulou. Co hůř, ani zdejší koleje nejsou na takové teploty zrovna dvakrát připravené. Takže v mém pokoji se díky vypnutému topení a netěsnícím oknům pohybuje teplota mezi šestnácti a devatenácti stupni. Ano, těch šestnáct je v noci.

začal jsem silně pociťovat nedostatky ve své italštině. Nejsem na tom úplně bídně, minulý semestr jsem absolvoval na Masarykově univerzitě základní kurz. Přesto ale musím hodně dlouho přemýšlet, než dám dohromady nějakou souvislou větu. Také hovor s rodilým Italem v prostředí hlučného města je něco jiného než poslech cvičení z CD. I když zatím nedošlo k žádným tragickým nedorozuměním, každý takový rozhovor je pro mě celkem náročný a často opravdu nedokážu říct to, co bych chtěl.

Celá kolej a vlastně celé Benátky jsou pro mě na pět měsíců takové sociální pískoviště. Dlužno dodat, že minulý semestr jsem měl hodně natřískaný a mezi lidi jsem se nedostal úplně často. Takže si to tady můžu vynahradit. Na jednu stranu je to obrovský až skoro nekonečný prostor k experimentování. Na druhou stranu, ne každý experiment končí úspěchem.

Měl jsem taky možnost si uvědomit, že některé věci prostě dělat nedokážu, ač bych chtěl sebevíc. Nedokážu se prostě jen tak sebrat a vyrazit si do města na party. Schválně nepoužívám slovo “nemůžu”, protože teoreticky tu ta možnost samozřejmě je a věřím, že někteří by to brali jako příležitost k velkému dobrodružství. Tohle není nikterak nový poznatek, jen tady má člověk mnohem víc času nad ním přemýšlet. Třeba během pár měsíců změním sloveso “nedokážu” na “nebojím se”… kdo ví?

Překvapilo mě taky, že mi začala chybět čeština. Nemyslím ani český text, ostatně skoro každý večer si prolétnu zprávy, abych věděl, kam že se to budu vracet. Ale chybí mi ta možnost vyjadřovat se česky. Ještě že nám nedávno zrušili ten roaming. Díky Zbyňo a díky Alčo.

Co mi tady ale zatím asi schází nejvíc, je jakýsi pevný bod v tomto přece jen cizím prostoru. Teoreticky by to mohl být můj spolubydlící. Zatím ale žádného nemám a nemyslím si, že se v brzké době nějaký objeví. Má to sice své výhody - kdo by nechtěl mít pro sebe dvě skříně, že? Ale na druhou stranu trochu závidím těm, kteří můžou po namáhavém dni přijít na pokoj a můžou tomu druhému říct, “Tak ti povím amico, dneska ten giorno nestál ani za instantní špagety s kečupem.”

I když předchozí odstavečky nemusí vyznívat dvakrát povzbudivě, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Myslím, že takové starosti prostě k zahraničnímu pobytu patří. A jejich překonávání nebo práce s nimi zrovna tak.

První měsíc za mnou

Myslím, že jsem se solidně zapracoval a našel si svůj týdenní rytmus. Už jsem chtěl skoro napsat, že jsem si zapamatoval zdejší rozvrh, to by ho ale nesměli před pár dny změnit. No nevadí. Tak jen ve stručnosti shrnu, co se všechno za ten měsíc přihodilo.

začnu malým tajemstvím. Asi před patnácti lety jsem chodil zpívat do rožnovského pěveckého sboru. Na střední škole na takové věci už nebyl čas a na vysoké také moc ne. Dozvěděl jsem se, že při univerzitě Ca’ Foscari existuje pěvecký sbor Musicafoscari a že do něj dochází dost zahraničních studentů. Rozhodl jsem se zpívání oprášit. Zatím si hlavně nahrávám zkoušky a později se podle nahrávek učím svůj hlas, konkrétně bas. Někdy v květnu nebo červnu bychom snad měli mít i koncert.

Každý pátek se na zdejších kolejích pořádají mezinárodní večeře. V podstatě jde o to, že se sejde pár lidí z různých koutů světa a každý uvaří nějaké tradiční jídlo. Bohužel tady nemáme na vaření dobré zázemí. Vařit se tu dá jen na elektrických vařičích a nebo v mikrovlnkách. Posledně jsem se připojil i já společně s Míšou ze Slovenska. Podařilo se nám uvařit hrnec zelňačky, doplněný italskou pikantní klobásou. To poslední sice nebylo úplně v plánu, ale nebylo to vůbec špatné. Krom jiného se tu často objevují různá jídla z Turecka, Itálie nebo třeba Jižní Koree. K poslednímu dodávám, že Korejci jedí asi nejpálivější jídla, jaké jsem měl možnost ochutnat. Že jsme to byli my, udělali nám jen takovou odlehčenou verzi, ale i tak jsem si pobrečel.

Dovolím si malou politickou odbočku. Jistě vám neunikl konflikt v Sýrii. Studenty ze Sýrie tu sice nemáme, je tu však několik studentů z Turecka, Libanonu a Íránu, kterých se to celkem týká. Je dobře, že mladým lidem není směřování jejich zemí lhostejné, často je vidím sedět ve společenské místnosti při diskuzi nad aktuálním děním. Zároveň to ale nejsou žádní fanatici. I když třeba vztahy mezi Íránem a Tureckem nejsou vždycky jen dobré, nijak to nebrání tomu, aby všichni zasedli ke společnému jídlu.

O zábavu je tu skoro pořád postaráno. Hodně se o to zasluhuje organizace Erasmus Student Network. Pořádají večírky, výlety, hry a spoustu dalších aktivit. Jednou z takových byla i tzv. Blind Exchange dinner, která se konala shodou okolností v menze blízko mých kolejí. Podle popisu události se mělo jednat o jakousi večeři po tmě. Vybrali jste si ze tří nabídek a celou večeři jste absolvovali se zavázanýma očima. Rozhodl jsem se to vyzkoušet čistě z profesionálního zájmu. Nevyhnul jsem se srovnání s projektem Kavárna POTMĚ, kterého se již několik let účastním. No mají se od nás ještě hodně co učit, ale základní myšlenka byla dobrá a podle reakcí spolustolovníků si těch pár hodin moc užili. Jediný talíř, který při večeři přišel k úhoně, rozbili organizátoři ještě před začátkem večeře.

Na stránkách ESN jsem zahlédl nabídku výletu do městečka Bassano del Grappa a připadalo mi to jako dobré zpestření volného víkendu. Nedaleko města se odehrála významná bitva na konci první světové války a část svého života tu jako řidič ambulance strávil i Ernest Hemingway. Zároveň v Bassanu působí dvě rodiny, které se již dlouhou dobou zabývají výrobou tradičního alkoholického nápoje nazvaného podle blízké hory Grappa. Součástí výletu byla i exkurze v místním muzeu věnovanému tomuto nápoji. Musím říct, že vzhledem k deštivému a studenému počasí nám přišla degustace vhod.

Zažili jsme také první stávku, která se nás přímo týkala. Hned po volbách se rozhodli stávkovat zaměstnanci místního dopravního podniku ACTV. Naštěstí se rozhodli stávkovat během dne a já zrovna pondělky trávím celý den ve škole, takže jsem to moc neřešil. Ale když vám od devíti do čtyř přeruší veškerou veřejnou dopravu jedoucí z ostrovů na pevninu, není to nic moc.

Rád zkouším nové technologie a tak jsem se rozhodl podrobit v Benátkách testu navigační aplikace pro nevidomé. Tyto aplikace pro chytré telefony fungují podobně jako obyčejná navigace, ale pomocí různých hlášení a speciálních funkcí nám pomáhají najít správnou cestu k zadanému cíli. Byl jsem příjemně překvapen především českou aplikací Dotwalker, která mě dovedla přímo ke dveřím obchodu s domácími potřebami, kam jsem mířil. Ono je to vlastně v Benátkách o něco jednodušší. Pokud vám aplikace řekne, abyste zahnuli vpravo, může se stát jen jedna ze dvou věcí:

  • je tam úzká ulice

  • je tam zeď

  • je tam voda

nemusí se tady řešit přechody pro chodce, vjezdy k domům, velká parkoviště, chodníčky pro pěší… No paráda.

Tak zas příště

Stále platí to, co jsem psal v minulých dílech. Každý den mi tu přináší spoustu zážitků a zkušeností. Neříkám, že vždycky příjemných, ale rozhodně nových. Zatím se s vámi loučím a z Benátek se ozvu zase za pár týdnů. Ciao.

Primavera

Ciao tutti, po delší odmlce se opět hlásí kampusový povaleč ze svého studijního pobytu v Benátkách. Mimochodem, přemýšleli jste někdy o tom, proč Češi a Slováci používají právě slovo Benátky a ne něco více podobného originálnímu Venezia? Přesně se to asi nikdy nedovíme, ale jedna z teorií říká, že slovo benátky kdysi označovalo místo, kde se seskupovaly prostitutky. A takovým místem Benátky rozhodně byly už před několika staletími. Tak to jen tak na okraj.

Posunuli jsme se zase o nějaký ten měsíc dopředu a naštěstí tomu pomalu začíná odpovídat i počasí. Pořád jsme se nedostali nad dvacet stupňů, ale do konce června to snad stihneme. Navíc tento víkend budeme trochu podvádět a podíváme se za teplem do Neapole. To abyste se měli na co těšit v dalším článku. S lepším počasím také roste chuť chodit ven a poznávat toto zvláštní město a jeho okolí. O tom chci dnes psát.

Proč jsou Benátky jiné?

Na první pohled se ta otázka může zdát jako nesmyslná. Kolik měst na světě je rozmístěno po 118 malých ostrovech, které spojuje 400 mostů? Jenže nejde jen o to. Za ten měsíc jsem se s přáteli podíval třeba do Verony nebo Padovy. Jsou to také moc krásná, stará a zajímavá města, ale kdykoli jsem je začal s Benátkami porovnávat, narazil jsem na problém. Došel jsem k závěru, že to porovnávání prostě nemá smysl. Nemyslím to tak, že by Benátky ostatní města tak dalece převyšovaly, ale prostě to nedává smysl. Zkusím vysvětlit proč.

V první řadě v Benátkách nepotkávám žádná auta, motorky, ani kola. Mluvím samozřejmě o historickém centru Benátek a přilehlých ostrovech. Ono se to nezdá, ale když jsme pak chodili celý den třeba po Padově a najednou jsme se museli tlačit na úzkých chodnících, vyhýbat se malým motocyklům a cyklistům, byl to docela šok. Já osobně jsem se těšil, až se zas budu vyhýbat tak maximálně lidem s kočárkem nebo dvoukolákem.

Pro mě absence aut znamená jakousi absenci nebezpečí. Najednou tu energii, kterou normálně soustřeďuji na to, abych nevlezl něčemu do cesty, můžu upřít jinam. A nebo ji nevydávat vůbec. Můžu poslouchat lidi, kteří kolem mě mluví. Můžu vnímat hrbolatou dlažbu pod nohama, zvuk kroků odrážející se od stěn ulic a uliček nebo od vysokých staveb kolem náměstí. Můžu se soustředit na vůně jídla, moře, nafty, parfémů, čerstvých ryb, starého kamení, čerstvé kávy. Můžu poslouchat křik racků a podle mávání křídel hádat, kam mají asi namířeno a v duchu se modlit, aby svůj náklad vyložili někam jinam než na mou hlavu. Když se potkám se skupinou lidí v úzké uličce, nevyřeší to klakson a silnější motor. Musíme se opravdu všichni zastavit a nějak se vyhnout. Dobře, poslední věta začíná být mírně sluníčková, ale pointu jste myslím chytili, ne?

Tím, že vyškrtnete auta, najednou taky celý svět trochu zvolní. Protože nejrychlejším pohybujícím se lidským objektem se náhle stává loď hasící si to rychlostí 11 km/h. Dobře, jednou jsme viděli člun Carabinieri, který někam evidentně spěchal, ale to bylo jen jednou. Na mě to působí takovým uklidňujícím dojmem, který na pevnině prostě nenacházím. I když taky to může být tou spoustou volného času, kterou tu najednou mám.

Chci tím říct, že si opravdu užívám jen prosté procházení se městem. A že mi to bude za dva měsíce opravdu chybět, sorry Brno / Rožnove. A taky chci všem doporučit, aby se sem alespoň na pár dní někdy zajeli podívat. Protože vysvětlit na blogu se to fakt asi nedá.

Cestujeme a poznáváme

Počasí opravdu láká ven a já toho využil, jak se dalo. S Míšou, Monikou a Justynou jsme se vypravili do Verony a Padovy. Osobně na mě víc zapůsobila Verona a především stará Arena di Verona. Je to veliký amfiteátr, který zde stojí již více než 2000 let. Nikdy jsem ještě v takovém prostoru nebyl a i když nejsem zrovna příznivcem opery, věřím, že vyposlechnout si ji v takových kulisách musí být opravdu velký zážitek. Pokud teda neprší.

Zastavili jsme se také u Casa di Giulietta, kde údajně měla přebývat Romeova Julie. Kdo ví, jestli je to ale pravda. Přiznám se, že víc než zátiší s balkonem mě pobavila skupina chlapců školního věku, která se vevalila na už tak dost plný dvůr zmíněného domu. Okamžitě si to namířila k soše Julie a začala zkoumat, co že to ta kočka má ve výstřihu. Inu, škola hrou.

V Padově jsme se potkali s profesorkou, která nás vyučuje jeden předmět. Bylo to zajímavé, protože většinu podobných výletů absolvujeme bez průvodce, jen na vlastní pěst. Dověděli jsme se mnoho zajímavostí o zdejší univerzitě, která byla založena kolem roku 1222. I v takto starých budovách se pořád vyučuje například právo.

Jednu sobotu jsme zasvětili s Míšou výletu po okolních ostrovech. Podívali jsme se na ostrovy Murano a Burano, které jsou proslaveny hlavně výrobou skla a krajek. Zastavili jsme se také na ostrově Torcello. Tento ostrov byl vůbec prvním osídleným ostrovem ještě před tím, než se osadníci vrhli na Benátky. Moc turistů jsme tam nenašli, zato ale spoustu zeleně a dokonce i pasoucí se ovečky. Nevím, čím to přesně bylo, ale tento ostrov na mě opravdu dýchal takovým zvláštním, trochu smutným a opuštěným stářím. Nakonec jsme se zastavili i na pevnině v městečku Tre porti a pak také na místě zvaném Punta Sabbioni, odkud mnoho turistů vyráží do centra Benátek lodí. Na pláži jsem vyzkoušel moře, ale ještě by to chtělo tak dvacet stupňů přidat.

Samotné Benátky jsou ale obrovský prostor, který láká ke zkoumání. Mohli byste strávit několik dní jen chozením po historickém centru a vsadím se, že byste neprošli všechny uličky a náměstí. Podívali jsme se do prostorů Giardini della Biennale, což je vlastně takový veliký park ve čtvrti Castello. Jeho velká část je během roku uzavřena a otevírá se jen u příležitosti pořádání velkého uměleckého festivalu Biennale di Venezia. Krom jiného je to místo, kde si lidi chodí užívat zeleně. Nechybí třeba dětské hřiště a příjemné kavárny.

Benátky večer a v noci jsou trochu kapitola sama pro sebe. Nepřestává mě překvapovat fakt, že stačí zahnout do jedné uličky a prostředí se naprosto změní. V jednom okamžiku se procházíte kolem Rialta, všude je spousta lidí, hluku, hudby, vůně jídla, kávy a marihuany. Ujdete třicet metrů a ocitnete se na naprosto prázdném náměstí, kde není ani živá duše a díky úzkým a klikatým uličkám sem nedoléhá ani hluk. Slyšíte jen šplouchání vody o stěny kanálu a občas kroky lidí přecházejících přes most. Nejvíc mě ale zatím dostala situace, kdy jsme s Dimitrou procházeli jednou takovou prázdnou ulicí asi v jednu hodinu v noci a najednou se v prvním patře jednoho domu rozsvítilo a někdo prostě začal trénovat na klavír Chopinův valčík. Bylo to tak nepravděpodobné, že jsme tam asi pět minut jen stáli a poslouchali.

Střípky

Říkal jsem si, že když už teda jsem v těch Benátkách, že bych se konečně po dvou měsících mohl podívat i do Svatého Marka. V této bazilice byly mimo jiné položeny základy pro Benátskou pěveckou školu, která využívala více pěveckých sborů současně. S kamarádkou Dimitrou jsme se rozhodli, že bychom chtěli zažít kostel bez otravných turistů a také si poslechnout, jak zpěv v takové jedinečné stavbě zní. Vybrali jsme si pro tuto příležitost jednu ze mší sloužených na velikonoční neděli. No mohli jsme si vybrat i nějakou kratší mši, co si budeme povídat, ale ničím nerušený zvuk varhan a pěveckého sboru opravdu stál za to. S Dimitrou jsme absolvovali ještě několik koncertů Vivaldiho a Mozarta a každý byl svým způsobem jedinečný. Především Mozartovo dílo Requiem zpívané sborem o 170 hlavách znělo v prostředí baziliky Jana a Pavla opravdu nezapomenutelně. Ti co mě znají ví, že jsem spíš na metalovou hudbu, ale té se tady bohužel pozornosti příliš nedostává.

Nedá mi, abych nevzpomenul fenomén Acqua Alta, doslova “Vysoká voda”. Je to jev, při kterém kombinací přílivu a deště dojde k zvednutí hladiny moře v benátské laguně a tím k částečnému zaplavení ostrovů. Zažívali jsme to hlavně v březnu, kdy bylo hodně deštivo. V takovém případě se ozve krátká siréna a po ní několik dlouhých tónů, z nichž vždy ten další je vyšší než ten předchozí. Počet tónů udává předpokládanou sílu záplav, na Wikipedii je k tomu pěkná tabulka. Já jsem zažil tři tóny. Nevím, kdo ty tóny vybíral, ale mě to vždycky připadalo hrozně strašidelné. Nejvíc zaplavené bývá náměstí Svatého Marka, protože je to nejníže položené místo v Benátkách. Jednou jsem se tam s řeckými a italskými přáteli vypravil a byl to těžko uchopitelný zážitek. Náměstí bylo skoro prázdné a panovala taková zvláštní atmosféra, stísněná a zároveň veselá. Lidi kolem pobíhali ve vysokých botách a dováděli ve vodě, ve které plavaly ryby. Smích a zpěv se odrážel od přísných a vysokých budov, které náměstí obklopují. Byl v tom jakýsi zvláštní výsměch. Ale nevím, jestli jsme se my vysmívali přírodě a nebo příroda nám.

Ahoj jaro

To by bylo pro dnešek všechno. Ale slibuji, že se můžete těšit na pokračování. Čeká mě mimo jiné cesta do Neapole a okolí. Rád bych si projel okolí laguny na kole (tandemy tu mají!). A určitě se ještě něco najde, do konce června času dost. A presto!

Cestování

Cari tutti, hlásím se s nejspíše předposledním článkem z mého italského dobrodružství. V minulém článku jsem se trochu rozepsal o Benátkách samotných. Ale i když je to město opravdu unikátní, rozhodně se nejedná o jediné italské město se zvláštní atmosférou. V tomto článku bych se rád rozepsal o svých dalších zážitcích mimo Benátky, konkrétně o návštěvě Neapole a okolí.

Vidět Neapol a zemřít?

Podle tohoto výroku by se dalo předpokládat, že po návštěvě Neapole spolu s Míšou a Monikou jsem se já jako nevidomý vrátil jediný živý. Naštěstí tomu tak není. Vlastně ani to, jak přesně chápat tento výrok, není úplně jasné. Jedna verze jej spojuje s krásou Neapole, druhá verze jej spojuje s námořníky, kteří do města přiváželi tenkrát ještě neléčitelnou nemoc syfilis. Takže, pokud se cestovatelé v Neapoli nakazili, zemřeli. Buď jak buď, zažít Neapol bylo opravdu něco neopakovatelného.

Cestovali jsme letadlem z Trevisa, což je letiště nedaleko Benátek. Po příletu na neapolské letiště jsme ještě krom vyšší teploty nezaznamenali nic až tak divného. Ale po výstupu z autobusu, který nás z letiště dopravil blízko Garibaldiho železniční stanice, jsme opravdu poznali, že jsme tady. Jedním slovem chaos. Strašně rád bych napsal organizovaný chaos, ale já v tom žádnou organizaci neviděl. Po cestách se valil nepřetržitý proud aut, ale hlavně motorek a malých skútrů. Všechno se to proplétá a přesouvá jak širokými ulicemi tak úzkými strmě stoupajícími uličkami. Přesto to vypadalo, že jsme byli jediní, koho to nervovalo. Všichni účastníci silničního chaosu vypadali celkem uvolněně, běžně u toho stíhali telefonovat a gestikulovat na ostatní řidiče. Za celou dobu pobytu jsme nebyli svědky jediné dopravní nehody. Ale někdy nás motorky míjely opravdu jen o centimetry.

S chodníky to taky nebylo dvakrát slavné. Všechny byly velice úzké, takže jsme museli chodit za sebou a do toho se ještě vyhýbat lidem, odstaveným motorkám, stánkům, obchůdkům, odpadkům. Někde chodníky vyznačovala jen řada sloupků, jinak byly na úrovni silnice. Někde chodníky chyběly úplně. Zkrátka a dobře, prvních pár hodin, kdy jsem za sebou ještě tahal kufr, bylo dost náročných.

Po pár hodinách přišel čas i na pravou neapolskou pizzu, konkrétně klasickou Margheritu přímo z pece. Chaos vládl i v této pizzerii. Všude se někdo strkal, mezi tím se tlačili zaměstnanci s horkou pizzou na talířích či kartonech, v místnosti bylo i několik stolků k sezení. Do toho typická jihoevropská hlasitá mluva a horko z pece. Musím říct, že po pár minutách mě to opravdu začalo rozčilovat. Naštěstí jsme si sedli s pizzou na obrubník venku, lidi sedící u stolků uvnitř jsem upřímně litoval.

Ubytováni jsme byli ve veliké budově, která kdysi jistě bývala nějakým rodinným sídlem. Veliké italské pallazzo, které někdo ale přebudoval a příčkami rozdělil na menší místnosti. Velice strmé a ošlapané schodiště, které jsme museli zdolat, kdykoli jsme se chtěli dostat ven, nás nenechalo na pochybách. Odložili jsme si věci a vyrazili k moři.

Podél pobřeží funguje něco jako pěší zóna, takže jsme si trochu oddechli od všudypřítomného provozu. Našim cílem byla pevnost Castel dell’Ovo, která se tyčí nad zálivem. Castel dell’Ovo Vlastně znamená něco jako “Vaječný hrad”. Říká se mu tak proto, že podle legendy básník Vergilius vložil do jeho základů kouzelné vejce, které hrad chrání. Pokud se vejce rozbije, hrad padne a Neapol zachvátí série hrůzostrašných událostí. Zatím evidentně drží. Hrad je docela rozsáhlý a musím říct, že tohle je jedno z mála míst, kde jsem si i já užil výhled. Zaposlouchal jsem se do zvuku vln rozbíjejících se o skály několik desítek metrů pod námi. Zároveň do dálky přede mnou se táhlo širé moře. Tohle v Benátkách nemáme.

Zbytek večera jsme vyplnili procházkou po městě. To obnášelo proplétání se mezi spoustou lidí, mezi různými obchodníky, hudebníky, restauracemi, policisty, turisty… Prostě jsme pořád nasávali atmosféru. Večer jsme pak probrali naše dojmy nad skleničkou limoncella, což je citronový likér typický pro tuto část Itálie.

Pompeje

V neděli ráno jsme vyrazili na menší vlakovou stanici Porta Nolana. Jakmile jsme sešli na křižovatku pod naším domem, zůstali jsme zírat. Nevím, co se na tom místě od večera přihodilo, ale přes noc se tam objevily dvě vysoké hromady odpadků všeho druhu, jako by je tam někdo navezl. Všude kolem se válely prázdné lahve, kartony, obaly… hotová spoušť. Už včera jsme si všimli, že se na ulicích válí sem tam nějaké odpadky, ale tohle jsme opravdu nečekali.

Na stanici jsme nastoupili do elektrické úzkokolejky provozovanou společností Circumvesuviana. Tenhle vláček jezdící nad zemí i pod zemí obsluhuje velký kus Itálie od Neapole až po Sorento a jak z názvu vyplývá, jezdí kolem Vesuvu. Dovezl nás až na zastávku Pompei Scavi, odkud vyrážejí mraky turistů prohlédnout si zbytky tohoto města, které pohřbila sopka Vesuv v roce 79. Na turisty hned číhají lidé, kteří nabízejí průvodcovské služby. My jsme se rozhodli vzít si jen brožurku a vydat se po městě na vlastní pěst.

Zážitek to byl pro mě veliký. Nejprve mě překvapila rozlehlost vykopávek. Měl jsem za to, že obejdeme pár domů a za pár hodin nebudeme mít co řešit. To jsem se ale těžce zmýlil. Za pár hodin jsme se ještě ani nevymotali z centrální části, kde je mnoho důležitých budov, respektive jejich zbytků. Byl to dobrý tréning představivosti. Stát ve zbytcích katedrály u pahýlů sloupů a představovat si, jak to asi před těmi stovkami let vypadalo. Velkým zážitkem byly i ulice samotné. Asi dvě třetiny šířky ulice zabírá prostor, kudy protékala voda a také se tam házely odpadky. Krom jiného jsou v této části také koleje pro vozíky, na kterých se vozil větší náklad. Zbylou třetinu vyplňují chodníky po obou stranách, které jsou víc než půl metru nad úrovní zbytku ulice. Stručně řečeno, pořádně vysoké obrubníky tenkrát měli. No a krom toho jsou na některých místech kamenné bloky, které umožňovali ulici přejít, nebo spíš přeskákat.

Některé domy jsou velmi dobře zachovalé včetně fresek. Je to těžko popsatelný pocit sahat na tak staré kameny, zkoumat, jak jsou spojeny, jakou mají strukturu. O to víc pak zamrzí, když člověk nahmátne cigaretový nedopalek odhozený některým z turistů. Navštívili jsme lázně, kterých je ve městě několik, dále mnoho obytných domů a dokonce místní nevěstinec zvaný Lupanar. Později jsme se přesunuli do části, kde bývalo něco jako tělocvična. Nacházely se tu vitríny s různými zkamenělými nálezy jídla, nádobí, předmětů. A také lidí. Tohle byl jeden z mála okamžiků, kdy jsem nebyl rád za svou představivost. Zkamenělého člověka jsem si sice osahat nemohl, ale představa, že sedím a čekám ve městě, na které se řítí jistá zkáza, mě na jednu či dvě minuty úplně ochromila. Ze zbytku Pompejí možná ještě zmíním amfiteátr. Zaujal mě fakt, že v době, kdy ještě sloužil, byl na nějakou dobu zavřený, protože se tam stala rvačka mezi lidmi ze sousedních vesnic.

Ještě se vrátím k ulicím. Krom jiného byl pohyb po nich celkem náročný. Chodníky byly sice vyhlazené, ale rozhodně ne rovné a také úzké. Takže pohyb po nich byl pro mě čím dál náročnější a únavnější. Proto jsem odpoledne poprosil holky, aby mě posadily na centrální fórum a nechaly mě tam vydechnout. Navíc upřímně po nějakých čtyřech hodinách už to pro mě začínalo být trochu jednotvárné. Starý barák, další starý barák, a vedle, hleďme, starý barák. Holky se šly podívat na pozůstatky místních divadel a pak už jsme celý uchození zamířili zpět na vlak. Tam jsme zjistili, jak vypadá pravá jihoitalská přesnost hned potom, co nám ujely před nosem dva vlaky, z nichž ani jeden nepřijel v čase uvedeném na tabuli. Nákup v obchodě jsme stihli jen tak tak a domů jsme se dostali velmi pozdě.

Pokoření Vesuvu

A protože jsme toho zatím nenachodili dost, měli jsme na pondělí naplánován výšlap na Vesuv. Pracovali jsme s mapkou, která se objevila během minulého roku na internetu a ukazovala trasu, kterou se dá vyjít na Vesuv pěšky. Vláčkem Circumvesuviana jsme se přesunuli do jedné vesničky, odkud se mělo vycházet. Po několika kilometrech chůze po kopce kolem prázdných hotelů pod Vesuvem jsme dorazili k bráně národního parku. Tam se objevil první problém. Dva zaměstnanci u brány nás dál nechtěli pustit, prý je to příliš nebezpečné. Bohužel nemluvili anglicky a s naší italštinou jsme nepochytili, kde je přesně problém. Vypadali jsme ale asi dost odhodlaně, protože po chvilce nám ukázali díru v plotě a že jestli tedy opravdu chceme, tak se na vlastní nebezpečí můžeme vydat tudy.

Vyrazili jsme tedy k vrcholu. Cestou nám bylo trochu divné, že opravdu nikoho nepotkáváme. I les, kterým jsme procházeli, byl velice tichý, na zemi byla silná vrstva jemňounkého prachu. Stromy kolem nás měli zvláštní barvu a strukturu, jako by byly sežehnuté. Vyšli jsme z lesa a pokračovali dál. Dostali jsme se asi do půlky cesty, když se na cestě proti nám objevilo terénní auto Carabinieri. Doufali jsme, že jen projede kolem, ale bohužel se tak nestalo. Zastavili nás a velice korektně a důrazně nám vynadali a poslali nás zpátky dolů. O pokračování k vrcholu touto cestou se s nimi evidentně nedalo diskutovat. Riskovali jsme kontrolu dokladů a další nepříjemnosti.

Vraceli jsme se tedy zpátky a bědovali nad ztraceným časem. Naštěstí se nám podařilo stopnout Itala, který nás dovezl až na nádraží. Tam jsme si zase zanadávali na italské jízdní řády a brzy odpoledne jsme přijeli na zastávku Ercolano Scavi. Odtud vyrážejí autobusy, které vozí turisty pod vrchol hory. Neexistuje žádný jiný způsob, jak se nahoru dostat.

Vesuv mě vlastně trochu zklamal. V davu turistů jsme si vyšlápli ten zbytek cesty kolem stánků se suvenýry a dřevěnými opěrnými holemi. Dorazili jsme ke kráteru, který Míša poeticky ale výstižně nazvala “dzura”. Fakt je to prostě díra obehnaná dřevěným plotem. Neříkám, že jsem čekal zrovna ohňostroj, ale…. aspoň trochu kouřit to mohlo, ne? Kráter se ani nedal obejít celý, jedna část byla pro turisty nepřístupná. To už mi začalo být trochu podezřelé. Nakoupili jsme nějaké pohlednice, posbírali pár kamenů a vydali se zpátky.

Před odjezdem autobusu jsme ještě měli možnost zjistit, jak vypadá správně naštvaný Ital z okolí Neapole. Došlo k nějakému nedorozumění s člověkem, který nám prodával lístky na autobus a ten správný autobus už nám ujel. Chtěli jsme se připojit k jinému autobusu, který měl ještě dost místa, ale řidič z toho mírně řečeno neměl radost. Nakonec jsme ho s pomocí jiných řidičů přesvědčili, ale divadlo to bylo povedené.

Po návratu jsem se podíval na internet a zjistil, proč se nám dnes putování na sopku tak zkomplikovalo. V létě 2017 totiž na Vesuvu vypukl požár, který zdecimoval velkou část stromů a tato část je od té doby uzavřena kvůli hrozícímu nebezpečí pádu dalších stromů. Tak víme pro příště… Večer jsme strávili hledáním nějaké dobré a přijatelně levné restaurace a večerní procházkou po promenádě kolem pobřeží.

Rozloučení s Neapolí

Ráno jsme se vypravili na Castel Sant’Elmo, což je hrad stojící nad Neapolí. Dá se tam jet lanovkou, ale my jsme se rozhodli to jít pěšky. Byla to asi jediná část Neapole, kde neprosakoval všudypřítomný ruch dopravy. Schodů bylo hodně a ten kdo je stavěl si evidentně nedělal hlavu s rozměry, takže byly taky hrozně nepravidelné. Bohužel jako všude v Neapoli ani tady jsme se nevyhnuli rozbitým lahvím, které asi někdo po vypití házel shora na schody. Chvíli jsme obdivovali Neapol z této strany a pak se vydali zase dolů. Zbytek dne jsme jen tak náhodně procházeli městem.

K Neapoli ještě dvě věci. Jednak za celou dobu se nás nikdo nepokusil okrást, přestože v průvodcích se o různých vymakaných způsobech místních zlodějů mluví. Bod pro nás. A druhá drobnost se týká kávy. Řekněme to tak, že za stejnou cenu dostanete v Neapoli minimálně dvakrát tolik kafe jako v Benátkách.

Za zmínku myslím stojí také náš návrat zpátky. Monika se od nás oddělila a pokračovala do Říma, já s Míšou jsme se vraceli zpět do Trevisa. Letadlo se zpozdilo, to nás už ani tak nepřekvapovalo. Při čekání na odlet najednou vzduch prořízl protivný zvuk požárního alarmu. První dvě minuty jej všichni ignorovali, po pár minutách se lidi začali neochotně trousit pryč. Popošli jsme asi o dvacet metrů, kde lidi dál čekali jako by nic. Za chvíli se ozvalo v rozhlase upozornění, že kouření v tomto terminálu je zakázáno. Takže asi tak. Při kontrole palubních lístků najednou nějaká žena v muslimském šátku a s dítětem začala hrozně křičet a byla evidentně rozrušená. Nemluvila ani italsky ani anglicky a už to vypadalo, že ji odvede ochranka. Nakonec se problém asi vysvětlil, nicméně na klidu nám to dvakrát nepřidalo.

Aby toho nebylo málo, po příletu do Trevisa jsme zjistili, že Italové to se stávkami myslí opravdu vážně. Autobusy na nádraží nejezdily. Nechtělo se nám ale platit za taxi a zkoušeli jsme opět stopovat. Po chvíli se nám to povedlo a zastavil nám milý Albánec, který nás dovezl až na nádraží. K půlnoci jsme dorazili do Benátek, kde nás čekalo poslední překvapení ve formě zvýšeného počtu policistů a policejních člunů. Zjistili jsme, že ten den se hrál na stadionu Sant’Elena fotbalový zápas a domácí vyhráli.

Pomalu končíme

Nezdá se to, ale čas běží jako voda v benátských kanálech. Za měsíc už touto dobou budu zpátky v ČR a na lodi se budu moct povozit tak maximálně na přehradě. Nicméně vy se můžete těšit na ještě jeden článek, kde bych krátce shrnul svůj výlet do Florencie a vůbec vše, co se ještě za ten měsíc stane.

Arrivederci Venezia

Tak a je hotovo, dalo by se říct finito. Tento poslední článek už píšu opět z ČR, konkrétně z Brna. Za oknem už se mi neozývá šplouchání vody a volání racků a kachen. Místo toho tu slyším houkání sanitek a vzdálený hluk šaliny a další dopravy. Venkovní teplota se ale ve srovnání s Benátkami vlastně nezměnila.

Rád bych do tohoto článku nacpal všechno, co se ještě přihodilo od mého výletu do Neapole. Není toho zrovna málo, tak snad se mi to povede.

Florencie

V minulém článku jsem se zmínil o výletu do Florencie. Nemluvil jsem o tom jen tak. Spolu s kamarádkami Justynou a Kajou jsme tam prožili celkem zajímavý víkend. Kdybyste se mě zeptali na první věc, které se mi vybaví při slově Florencie, tak jsou to muzea. Je jich tam opravdu hodně a za víkend jsme jich navštívili asi pět. Bohužel jen jedno bylo nějakým způsobem nachystáno na nevidomé návštěvníky. Byla to slavná Galleria degli Uffizi, která obsahuje noho uměleckých děl od antiky až po baroko.

Když zřízenci zjistili, že jsem nevidomý, stalo se několik věcí. Jednak jsme přeskočili celou frontu, která čekala u vstupu a vypadalo to, že si v ní lidi počkají i několik hodin. Vešli jsme jiným bočním vchodem. I když jsme museli projít detektorem kovů, pípání způsobené mým zapomenutým nožem v kapse nevyvedlo zaměstnance z míry a nechali mě naprosto v klidu projít dál. Dále jsem nafasoval gumové chirurgické rukavice, což se mi v muzeu stalo prvně. Důvod mi byl ale brzy objasněn. Dostali jsme speciálního průvodce, který nás provedl muzeem a pustil nás k některým exponátům, na které jsem si mohl v rukavicích sáhnout. A nebyly to ledajaké exponáty. Byl to třeba starý sarkofág, nebo některé sochy z doby antiky. Celkem se jednalo asi o pět exponátů. Ostatní muzea již bohužel tak vstřícná nebyla a musel jsem se spokojit s popisem exponátů ve vitrínách.

Za zmínku také stojí nejstarší obchod s parfémy na světě, Officina Profumo-Farmaceutica di Santa Maria Novella. Představivost lidí a rozmanitost vůní mě opravdu překvapila. Nikdy by mě nenapadlo, že potkám parfém s vůní kůže a petroleje, asi pro motorkáře. Zavítali jsme také do Cattedrale di Santa Maria del Fiore, což je opravdu veliká katedrála. S ironickým úsměvem jsem zaznamenal, že osobní kontrola před vstupem do katedrály je mnohem pečlivější než před vstupem do Uffizi. Uprostřed katedrály je přístupný veliký model celé stavby.

Musím se také zmínit o jedné soše, která stála na veřejném prostranství. Znázorňuje únos Sabinek - událost, ve kterém římští mladíci hromadně unesli dcery z kmene Sabinů. Socha byla z kovu a když jsem si ji prohlížel, zaznamenal jsem podivné brnění. Po chvíli zkoumání jsme usoudili, že je do sochy zřejmě pouštěn slabý elektrický proud, aby na ni turisté nesahali. Zajímavý přístup.

Obecně na mě ale Florencie nijak zásadně nezapůsobila. Nedokázal jsem si najít nějakou jedinečnou atmosféru města, která by mě uchvátila. Další staré italské město s úzkými hrbolatými uličkami.

Konec výletu nám znepříjemnil velmi prudký liják, který nad Florencii přišel. Snažili jsme se někde schovat, ale po dvou minutách už to bylo stejně zbytečné. Nejvýstižněji náš vzhled popisuje skutečnost, že když jsme konečně narazili na otevřenou pizzerii, posadili nás úplně dozadu a ještě nám dali malou slevu.

Lido

Jedním z důvodů, proč jsem si vybral za cíl mého studijního pobytu Benátky, byl fakt, že to bylo jediné město s odpovídající univerzitou u moře. Co by to byl za Erasmus bez pořádného koupání. Jenže koupat se v Benátkách, to není jen tak. O máčení se přímo v kanálech nemůže být ani řeč, čistota vody totiž opravdu odpovídá kanálům. Není sice nijak extrémně cítit, ale je v ní rozmanitý koktejl nečistot. Je tak rozmanitý, že pokud do kanálu přece jen spadnete, máte v nemocnici automaticky nárok na sadu očkování proti nemocem. Nezkoušel jsem, díky pěkně.

Koupat se ale dá na ostrovech, které jsou od Benátek více vzdálené. Nejvíce lidí se jezdí koupat na ostrov Lido di Venezia. To je asi jedenáct kilometrů dlouhý a velmi úzký ostrov, který uzavírá benátskou lagunu ze strany Jaderského moře. A právě na pobřeží ostrova obráceného k Chorvatsku je spousta pláží. Lido je vlastně takový zvláštní hybrid mezi Benátkami a pevninou. I když je to pořád ostrov a oficiálně náleží k Benátkám, atmosféra je jiná. V první řadě funguje na ostrově normální silniční doprava včetně autobusových linek. Kvůli plážím panuje na ostrově čilý turistický ruch, ale trochu jiný než v historickém centru. Místo kostelů a muzeí tu potkáte hlavně hotely, restaurace a cassina. Všude je hodně zeleně, v jižní části ostrova je dokonce přírodní rezervace s hustým jehličnatým lesem a dunami.

Z jižní strany na Lido navazuje podobně tvarovaný ostrov Pelestrina, který s Lidem spojuje pravidelný trajekt. Ten převáží i autobusy hromadné dopravy. Tento ostrov už je o poznání méně turisticky vytížený. Připomínal mi takovou ospalou mořskou vesnici. Bydlet bych tam asi nechtěl, do Benátek je to už celkem daleko a je vidět, že do služeb se na tomto ostrově nijak zvlášť neinvestuje. Většina obyvatel se živí rybolovem.

Na Lidu se také konají větší party a oslavy, na které by v Benátkách doslova nebylo místo. I když mě taneční party zrovna dvakrát neberou, také jsem si na jednu zašel. Můj vztah k podobným sešlostem se moc nezměnil. Kombinaci příliš hlučné hudby a toho, jak jsou všichni neustále v pohybu, úplně nezvládám. Vrátil jsem se tedy k posedávání v barech v historickém centru. Takovým barům se říká bacari. K dostání je v nich hlavně víno, případně spritz. A pak také cicchetti, což jsou takové malé pochutiny k vínu. Často jsou připravovány z plodů moře.

Terst

V červnu jsme si udělali jednodenní výlet do Terstu. I když jsem v tomto městě prožil asi jen osm hodin, dost na mě zapůsobilo. Ve srovnání s ostatními městy jako Verona, Florencie, o Neapoli nemluvě, působilo vlastně až málo italsky. Ulice byly dost široké a celkově na mě působilo prostorněji. Atmosféra se spíš blížila Rakousku nebo Slovinsku, ale dost těžko se to popisuje. Bylo to poznat z toho, jak se lidé chovali, možná že to bylo i tím větším prostorem.

Během těch pár hodin jsme toho ale dost stihli. Velkou část dne jsme strávili kolem hradu Castello di Miramare, což je zámek postavený ve druhé polovině 19. století. Na chvíli to vypadalo jako další zajímavá památka nepřístupná pro nevidomého, ale nakonec se nás ujala ochotná paní průvodkyně, která nám toho mnoho povykládala a na některé kusy nábytku mě nechala sáhnout. Na chvíli nás bohužel zdržela bouřka, kterou jsme přečkali na místním nádraží.

Někdy se říká, že čím jedete v Itálii víc na sever, tím jsou lidé přesnější a zodpovědnější… o MHD to bohužel neplatí, ta si jezdí jak chce úplně všude. Chtěli jsme se ještě podívat na univerzitu kávy, kterou provozuje firma Illy, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme stihli Flixbus zpátky do Benátek. Malá zajímavost - v Terstu se káva objednává úplně jinak než ve zbytku Itálie. Tedy alespoň to píšou na svých stránkách. Teď, když nad tím přemýšlím, tak Terst je jediné město, ve kterém jsem si neobjednal žádnou kávu.

A co ta škola?

Jo moment, Erasmus+ je studijní pobyt, že? Pročítám si své předchozí články a koukám, že jsem se o škole moc nezmínil. Tak to teď napravím. Nebudu vám lhát, rozvrh jsem neměl příliš plný, pátky jsem míval úplně volné. Dva předměty jsem absolvoval v kampusu v Mestre, jak jsem psal v prvním článku. Ostatní předměty jsem absolvoval na různých místech v historickém centru.

První předmět se zabýval výkonem softwaru a pracovali jsme v něm na týmovém projektu ve skupinách po třech. Zbývající dva členové mého týmu byli Italové a spolupráce probíhala hladce. Bylo vidět, že to pro ně není nejdůležitější předmět, ale semestrální projekt jsme dali dohromady a i když byl výsledný report plný grafů, dali si tu práci a vše moc hezky popsali, abych mohl výsledky prezentovat u zkoušky.

Druhý informatický předmět se jmenoval pouze Security II. Jak název napovídá, naskočil jsem do vlaku, který se rozjel již minulý semestr, ale po náročném začátku jsem to dohnal. Předmět byl čistě praktický a zaměřoval se na analýzu a zneužívání různých bezpečnostních zranitelností. Hodně jsem se v tomto předmětu naučil a za mnohé vděčím také Leonardovi, mému týmovému kolegovi, se kterým jsme na pravidelných cvičeních útočili na programy ostatních týmů a snažili se získat co nejvíce bodů.

Třetí předmět se zabýval současnou historií Benátek, tedy od konce 18. století až do konce století minulého. Na můj vkus se právě nad 20. stoletím strávilo málo času. Ale historii má město velice zajímavou, to ano.

Čtvrtý předmět měl záhadný název Intercultural communication. Záhadou mi zůstává i jeho přesný cíl. Byl určen hlavně zahraničním studentům a měli jsme během semestru poznat odlišné kultury, než je ta naše. Měly nás k tomu popohánět různé aktivity, například jsme měli provézt dvě interview s jinými spolužáky a výsledky sepsat. To pro mě bylo hodně zajímavé, první zpovídaná byla z Jižní Koree a druhá žila v Austrálii, ale narodila se v Thajsku. Ostatní aktivity už tak zajímavé nebyly a celkově mi předmět přišel takový málo orientovaný na výsledek a to mi vadilo.

Myslel jsem, že s italskými spolužáky z informatiky strávím víc času a zajdeme si třeba na spritz, ale nestalo se tak. Většina z nich krom studia už chodila do práce a čas se prostě nenašel. Taky měli rozvrh mnohem plnější než já.

Lasciatemi cantare

Znamená nechte mne zpívat a začíná tak slavná písnička L’italiano. Nevzdal jsem to a dál docházel do univerzitního pěveckého sboru. Protože mě nikdo nevyhodil, řekl jsem si, že to asi dává smysl. Po měsících zkoušení jsme dvakrát vystoupili na veřejnosti. Poprvé to bylo v rámci divadelní inscenace u příležitosti oslav 150. výročí založení univerzity. A v polovině června jsme měli svůj vlastní koncert v kostele San Sebastiano. I když byl kostel v částečné rekonstrukci, tak myslím, že na kvalitě koncertu to nijak neubralo. Zpívání mi bude určitě chybět, ale v Česku se mu bohužel z časových důvodů nejspíš nebudu moci v blízké době věnovat.

Na Benátky nestačí ani semestr

I když jsem v Benátkách viděl už ledacos, rozhodně jsem neviděl všechno. Navštívil jsem například kostel San Geremia, který stojí kousek od konečné železniční stanice Venezia Santa Lucia. V kostele jsou uchovávány ostatky svaté Lucie, která je patronkou slepců. Podle legendy jí byly před smrtí vydloubnuty oči a je často zobrazována s talířem, na kterém si je nese. Nevím, jestli to tak bylo schválně, ale v tomto kostele se dalo na mnoho věcí sáhnout. Patřil mezi ně i veliký kostelní zvon. Kostel se dost lišil od ostatních tím, že byl v podstatě přecpaný. Všude byly různé skříňky, vitríny a podobně, připomínal mi spíš galerii než kostel.

Navštívili jsme také slavný Dóžecí palác, (Pallazzo Ducale), který shlíží na náměstí San Marco. K osahání toho uvnitř moc nebylo, ale zaujala mě pro Benátky netypická rozlehlost celé stavby. Skoro by se dalo říct, že se nehorázně plýtvalo prostorem, ale tehdejší šlechta si to mohla dovolit. Reprezentační sály prý doslova přetékaly zlatem. Zaujaly mě poštovní schránky ve tvaru lvích hlav, které byly umístěny na vnější zdi paláce. Sloužili vlastně k podávání anonymních udání na ostatní občany města. Stačilo vhodit dopis a ten už přistál na stole příslušného úředníka. Volně přístupné bylo také vězení, do kterého se z paláce vcházelo přes Most nářků. Je to krytý most s malými okénky, přes která se mohl odsouzenec naposledy podívat na město, než byl vsazen do žaláře.

Loučení

To, co se na začátku zdálo jako nesmírně vzdálené, se přeci jen přiblížilo. Bylo na čase se s Benátkami rozloučit. Balil jsem se vlastně na dvakrát. Protože jsem si nakoupil nějaké nádobí a věci denní potřeby, měl jsem problém to všechno nacpat do zavazadel, se kterými jsem původně přijel. Využil jsem tedy toho, že se za mnou v červnu zastavili na čtyři dny rodiče se sestrou a obdaroval je jednou taškou. Jak jsem tak postupně proměňoval svůj pokoj v ten prázdný, čekající na dalšího studenta, bylo mi opravdu smutno. Všechny ty věci, které tu měly půl roku stálé místo, jsem balil do anonymní plastové tašky na zip a odesílal domů. Samozřejmě domů bylo a je pro mě pořád Česko, ale málem jsem si pobrečel. Finální fáze balení o dva týdny později už mě tak za srdce netahala.

Neloučil jsem se jen s Benátkami, ale taky se všemi přáteli, které jsem si tu našel. Těžko se to popisuje. I za těch pár měsíců je možné navázat opravdu silné přátelství, kdy víte, že se na sebe vzájemně můžete spolehnout. Navíc pro mě tito lidé vyjadřovali jakousi mou vnitřní přeměnu. Z člověka, který je ve městě naprosto ztracený a nikoho nezná se postupně stal někdo, kdo je schopný ukázat to město třeba svým rodičům a má své pevné místo v mezinárodní komunitě. A tohle bych nezvládl sám. Přirozeně se mi tím pádem s takovými lidmi neloučilo snadno.

Nastaly však i vtipné situace. Během mého pobytu jsem si našel jednu pizzerii na břehu Giudecca canal, která byla celkem levná a jednou dvakrát za týden jsem se tam zastavil. S obsluhou jsme toho moc nenamluvili - buď nebyl zájem a nebo jsme naráželi na nedostatky v mé italštině. O to více mě překvapilo, když mě jedna ze servírek pozvala, ať se zastavím poslední večer na pivo. Přišel jsem a pizzerie byla plná turistů i místních, vlastně jsem ji tak plnou viděl jen párkrát. Přesto všechno si na mě udělala obsluha čas, dali jsme si malé pivo a pokecali o všem možném od italské vlády až po problémy s malými dětmi. Přišlo mi to hrozně milé.

Jaké to teda bylo a proč byste to měli zkusit taky?

Bylo to super. Jsem strašně rád, že jsem se rozhodl tam jet a hodně mě to posunulo dál. Tohle odpovídám každému, kdo se mě na můj pobyt v Itálii zeptá. Je to krátké, ale každé slovo je pravda. Chtěl bych se tu k tomu rozepsat jen o trošku víc, protože si myslím, že by to mohlo být užitečné.

Největší změnu jsem zaznamenal v pohledu sám na sebe a na své možnosti. Na podzim 2017 jsem měl takovou menší krizi. Měl jsem spoustu školy a práce, málo času na sebe a na sociální kontakty. Při seznamování s novými lidmi jsem si někdy moc nevěřil. Když jsem se ocitl ve velké skupině lidí, které jsem neznal, cítil jsem se dost nepříjemně a raději utíkal pryč. Asi si říkáte, že to jsem si Erasmem teda dvakrát nepomohl, že? ze začátku opravdu ne.

První dva měsíce byly na výše zmíněné situace velice bohaté. Pohyboval jsem se v naprosto novém prostředí jen se základní znalostí jazyka. Když jsem si chtěl najít nové přátele, musel jsem prostě vyrazit do přeplněné společenské místnosti, kde se živě konverzovalo hned v několika různých jazycích a lidé se pohybovali od místa k místu. Musel jsem se naučit nebát se vskočit do probíhající konverzace, ať už mi to bylo sebevíc nepříjemné. Prvních několik nedělí jsem strávil zavřený na pokoji a celý den jsem si nadával, do čeho jsem se to pustil. Ale to všechno se vyplatilo.

Asi v půlce pobytu se najednou něco zlomilo a většina mých obav prostě zmizela. Najednou jsem už nemusel přemýšlet, co budu zítra dělat, protože se mi lidé z okolí začali ozývat sami. Pojďme si projít tenhle kus Benátek. V sobotu večer je taneční party na Lidu, půjdeš taky? Za měsíc pojedeme do Florencie, nechceš se přidat? Nechci tvrdit, že v Brně z autobusu vystoupil úplně jiný Vojta. Erasmus není žádným všelékem. Ale za toho půl roku máte možnost experimentovat a pozorovat, zjišťovat, co ve společnosti funguje a co ne. Uvědomit si, co je přijatelné a co už je přes čáru. A při tom víte, že když se něco vysloveně nepovede, nebude vás to trápit déle než do konce semestru.

neméně důležitým přínosem byly zkušenosti z mého oboru. Ačkoli jsem ze začátku byl k výuce skeptický, časem se ukázalo, že skupina věnující se počítačové bezpečnosti je v Benátkách na vysoké úrovni. Pracovali jsme s nástroji, se kterými na fakultě v Brně moc nepracujeme a to se bude v budoucnu určitě hodit.

Odvážím si také jakousi znalost italštiny. Nebudu vám lhát, mluvit italsky moc neumím, rozhodně to není na filozofickou debatu. Ale myslím, že velice slušně rozumím a nemám příliš velké problémy ani se čtením a psaním. Navíc plánuji chodit v Brně na pravidelné italské meetingy a znalost tohoto krásného jazyka zdokonalovat.

Během pobytu jsem potkal spoustu nových přátel. Nedělám si iluze, že si se všemi budu pravidelně dopisovat, ale s některými z nich určitě chci udržovat pravidelný kontakt. A mám poznamenáno několik pozvání do různých koutů světa, namátkou Jižní Korea, Maroko, Turecko či Rusko.

V Benátkách jsem se také pustil do velmi základního vaření. Nic převratného, radši to sem ani nebudu psát. Důležité ale je, že mě situace donutila se toho přestat bát a prostě to zkusit. A když se to nepovede, tak co, stejně mě tu nikdo nezná.

Nebyl to semestr zalitý jen sluncem a pochopením, to je vám asi jasné. Občas jsem se octl i v nepříjemných situacích, jako když nás sledovali Carabinieri, jestli se opravdu vracíme z Vesuvu. Nebo když jsem tři týdny obíhal univerzitní knihovny, abych nakonec nezískal vstupní kartu. Udělal jsem i pár osobních chyb, které mě budou mrzet. Ale to k tomu prostě patří. Když se mě někdo zeptá, jestli bych to chtěl zkusit znovu, tak neodpovídám nadšené ano. Necítím se teď na to budovat si znovu novou sociální síť v jiné zemi. Ale za pár let, kdo ví? Co tě nezabije, to tě posílí. A já se posílený cítím.

Proč to tady ale celé rozepisuji? Je úžasné, že pro zrakově postižené existuje možnost absolvovat studijní pobyt v zahraničí. A myslím si, že pokud se na to někdo alespoň trochu cítí, měl by to rozhodně zkusit. Je to samozřejmě vždycky trochu výzva a vše nemusí běžet úplně hladce, já si ale myslím, že to za to stojí. Navíc se ukázalo, že pokud existuje obava, že by zahraniční univerzita nemusela být schopna třeba poskytnout materiály v odpovídající podobě, existuje možnost, že se to zařídí na vaší domovské univerzitě.

Mám několik kamarádů, kteří na Erasmu byli přede mnou, namátkou v Brazílii nebo ve Finsku. Pokud je mi známo, žádný z nich toho nelituje.

Navíc možnost vycestovat do zahraničí tu není jen pro studenty. V rámci programu Erasmus+ fungují také stáže. Nebo možná nabízí stáže v zahraničí firma, pro kterou pracujete… možností je dnes celkem dost. Tak co, zkusíte to taky? Jestli ano, tak budu určitě moc rád za vaše postřehy a zážitky.

Co dál?

Takže Erasmus je za mnou, léto už taky. Co mě čeká dál? Na jaře 2019 bych rád ukončil své magisterské studium a vrhl se do pracovního procesu. Jak jsem psal, chtěl bych pravidelně chodit na italské meetingy a udržovat si italštinu. Vlastně už mám naplánovaný i návrat do Benátek, tentokrát jen na týden. No a pokračuji v tom, co jsem dělal před odjezdem. Vrátil jsem se do týmu Avoy MU Brno a dál kopu do míče v rámci futsalu pro nevidomé. Vracím se do spolku Život trochu jinak, abych dál pomáhal organizovat různé akce pro velké i malé. Krom toho, že na sobě nosím placku benátské univerzity, se neudála žádná viditelná změna.

Ta změna je uvnitř mě. To, jak se teď dívám na svět okolo. Na lidi, na věci, na peníze, na různé kultury, na vztahy, na konflikty… Je toho hodně. A tohle vás žádná univerzita nenaučí.

Grazie per l’attenzione.