Prezident Zeman a inkluzivní politika

20. 2. 2015

Prezident Miloš Zeman pronesl 14. 1. 2015 v Brandýse nad Orlicí další z výroků, který z pochopitelných důvodů vyvolal nemalé pohoršení. Na téma inkluzivního vzdělávání pronesl: "Vůbec se mi to nelíbí a jsem proti. Sloučení handicapovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity." Tiskový mluvčí Hradu vzápětí upřesnil, že tím prezident nemyslel nic jiného, než že vyjádřil svůj osobní názor v probíhající diskusi, přičemž narážel na fakt, že "V debatě o inkluzi a selekci v našich školách převážil názor, že každému dítěti je nejlépe 'mezi svými'."

Jménem pracoviště, které na Masarykově univerzitě zajišťuje inkluzivní studium, nezbývá než se postavit jak proti výroku prezidenta Zemana, tak proti upřesnění, které nabídl jeho mluvčí. Prezident je povinen na veřejnosti formulovat své názory jednak dostatečně přesně, jednak jasně oddělovat právě postoje osobních od postojů pronášených z pozice prezidenta. Nelze zpochybnit právo prezidenta říct, že se mu dosavadní inkluzivní praxe nelíbí, a v této první části svého výroku se asi shodne jak s pracovníky speciálních, tak s pracovníky inkluzivních škol. Druhá část výroku, která mluví o neštěstí handicapovaných a nehandicapovaných, už postrádá signály toho, že jde o vyjádření subjektivního pocitu, a je zkreslením, které si na veřejností nesmí dovolit ani osoby v méně důležitém postavení a s horším přístupem k informacím, než má prezident ČR.

Kdyby byl Miloš Zeman výrok od počátku pronesl tak, jak posléze uvedl mluvčí Hradu, byl by posléze mohl svůj výrok obhájit. Názor, že každému je nejlépe mezi svými, totiž odráží stanovisko, na kterém se nejrůzněji zaměření pedagogové shodnou a který mnohem obratněji posléze formuloval i bývalý rektor MU a bývalý ministr školství Petr Fiala: nutit kohokoliv k segregaci je stejný nesmysl jako nutit kohokoliv k inkluzi. Fakt, že existují důvody k tomu, aby některé skupiny žáků či studentů byly v těch či oněch dovednostech vzdělávány ve skupině osob s týmiž potřebami, naprosto nezakládá důvod k výroku, který prezident pronesl. Brandýské prohlášení je znevážením práce těch, kdo bez ohledu na chybějící finanční, technologické a profesní podmínky pro skutečně efektivní inkluzi v českých školách dokazují, že společné vzdělávání je nejenom přirozené, ale je potřebné, už s ohledem na to, že všichni jsme členy jednoho a téhož občanského společenství a žijeme svůj život v témže státě.


Petr Peňáz, ředitel střediska Teiresiás